Fríský kůň

H i s t o r i e

Fríský kůň patří k jednomu z nejstarších evropských plemen vůbec. Pochází ze severní části Holandska, přesněji z Fríska, odtud je také odvozeno jeho jméno. Ovlivnil celou řadu dnešních plemen, nejvýznamněji se podepsal asi na německém oldenburgovi nebo na spoustě britských koní, jako jsou fellští a daleší poníci či shirští koně.

Existují známky o starobylém chladnokrevném typu koně, která je zřejmě hlavním předkem dnešního fríse. Už římský historik Tacitus (kolem r. 55 - 120 n. l.) popsal vraného těžkého koně, u kterého vyzdvihoval jeho sílu a všestranné využití, poznamenal však, že je relativně ošklivý. Následovaly pomalé roky zušlechťování, největším zásahem do jeho exteriéru (ale i do povahových rysů) bylo míšení s orientální krví během křížových výprav. Svůj velký podíl má na frísovi ale i hispánská ušlechtilá krev, s kterou přišel do styku během osmdesátileté války (1568-1648). V té době bylo Holandsko ukupováno Španěly a andaluští koně sem tedy byli velice hohně dovážení a využíváni mimo jiné i k plemenitbě. Již tehdy byl fríský kůň všestranně využitelný, vhodný pro práci na poli, ale pro svůj exteriér a rychlý vznosný klus využitelný také do zápřeže a pod sedlo.Během devatenáctého století zaplavila Evropu téměř "klusácká horečka". Poptávka po koních s rychlým klusem velice vzrostla, a tak se i fríské šlechtitelské snahy ubíraly právě tímto směrem. U černých holandských koní to znamenalo výrazné zušlechtění, a tedy i ztrátu funkce v zemědělství, to vše na úkor jeho původního typu. V období během první světové války a také po ní se počet fríských koní až drasticky snížil, nedostatek pohonných hmot během druhé světové války však vedl k jeho opětovnému rozšíření, a to právě pro jeho všestrannost a tedy i schopnost tahat velké náklady. Další krizi prodělal chov fríského koně v 60. letech minulého století, ani to však neznamenalo pro fríse konec. Jeho obliba stále vzrůstá a dnes již je rozšířen prakticky po celém světě.

Ch a r a k t e r i s t i k a

Dospělý fríský kůň dosahuje kohoutkové výška asi 152-160cm, u hřebců je to až 163cm. Charakteristické je pro ně černé zbarvení, do chovu jsou zařazováni pouze vraníci bez odznaků. Pro fríse je typická delší hlava s krátkýma ušima a mirným, ale ostražitým výrazem. Je nasazena na elegantně klenutém krku, který obvykle zdobí bujná hříva. Tělo tohoto koně je velice kompaktní, se silnými plecemi, válcovitým trupem a silnou skloněnou zádí, ocas není nasazen nijak vysoko, zato ale opět zaujme svými krásnými, dlouhými, lehce zvlněnými žíněmi. Končetiny jsou spíše kratší, avšak silné, s kvalitními kostmi, velkými čistými klouby a tvrdými kopyty, na spěnkách jsou zdobené hustými rousy.

Jedinci tohoto plemene se vyznačují vysokou akcí chodů, známý je především jejich vznosný prodloužený klus, která nejlépe vynikne právě v zápřeži, ale i například na drezúrním obdélníku. Jejich vznešené vzpřímené držení těla ke také předurčuje k zápřežím i v těch nejvyšších společenských kruzích (nejednou byli předvedeni v několikaspřežích táhnoucích dokonce královské kočáry).

P o v a h a

Fríský kůň vyniká především svou mírnou povahou, nechybí mu však ani pohyblivost a temperament. Mezi jeho dobré vlastnosti patří především vytrvalost, skromnost, síla a také učenlivost a ochota spolupracovat.

V y u ž i t í

Frís byl a stále relativně je kůň všestranně využitelný. Mohutná stavba těla, silné plece a dobré kosti jej předurčují k zápřeži. Ve své domovině bývá zapřahan do tradiční, dnes spíše historické dvojkolky s vysokými koly, zvané též sjees. Jedná se o jednospřeží, které dá dokonale vyniknout vznosným chodům (především klusu) těchto černých krasavců, co teprve když jsou vozík a postroje laděny do kontrastní bílé barvy. Fríské koně můžeme často vidět i v několikaspřežích, nejčastěji při slavnostních příležitostech, ale například i při rutinní rozvážce zboží. Dříve byl také hojně využíván v zemědělství a i dnes jej ještě můžeme spatřit při práci na venkově, především však v jeho domovině.

jak již bylo řečeno, frís je kromě svého líbivého exteriéru ceněn především pro své vznosné chody. Jelikož nejde o koně ryze chladnokrevného, setkáme se s ním také pod sedlem, nejčastěji tedy v drezúrních úlohách nebo v jezdeckých ukázkách. Právě pro svůj vzhled je oblíbeným koněm také pro show. Hojně je využíván například skupinami historického šemu, a to jako rytířský kůň (kterým původně opravdu byl), nebo jako černý krasavec pod dámské sedlo.

Z a j í m a v o s t i

Chovu fríského koně dnes již zánik určitě nehrozí. V hlavní plemenné knize, která se nachází v Drachtenu, je evidovaných přibližně 27 000 koní, z toho asi polovina je v Holandsku a druhá v ostatních zemích světa (Německo, Rakousko, Španělsko, ČR, USA, severní Afrika atd). Každý rok se rodí kolem 5 000 hříbat. Také výkonnostní zkoušky mladých hřebců i výběr plemeníků jsou vždy velkou událostí.

V současné době existují tři linie fríského koně. První je barokní, což je nejméně chovaný typ, který je považován až za staromódní. Tento názor však určitě nesdílí všichni chovatelé, neboť fríse stále vídáme při ukázkách barokního ježdění. Další je linie střední, neboli univerzální, jedná se o nejpočetněji zastoupenou skupinu. Její příslušníci jsou vhodní jak pod sedlo, tak do zápřeže. Poslední je linie moderní, jde o fríse lehčího typu, ušlechtilého a vohdného spíše pod sedlo. Je také o něco vyšší než jeho příbuzní a využíván je především k drezúrním účelům.

zdroj: časopis Koně a hříbata (Lucie Továrková)